Podrobnosti

Kategorie: Střediskové akce

Vytvořeno: 9. 4. 2019 7:01

Napsal namísto znavených účastníků Kubička

„Vážená slečno/Vážený pane, dovolujeme si vás upozornit na zhoršenou bezpečnostní situaci v okolí Vaší lokace, která je zapříčiněna právě probíhající válkou. Naše organizace bude proto potřebovat profesionální služby Vás a Vašeho týmu, a to neprodleně. Prosíme Vás proto, abyste se dostavil/a dne 16. března 2019 před budovu skautské klubovny v Tlučné přesně v 18.00 hodin. Upozorňujeme, že pozdní příchody nebudou tolerovány!“

Přesně takhle to stálo v tom dopise, co mi přišel do schránky.  Že já jsem se k té organizaci přidával, věděl jsem, že toho budu jednoho dne litovat. No, co už, jednou jsem se tak rozhodl…  je tedy čas připravit se na náročnou akci. V den akce si radši přispím, je mi jasné, že dřív jak druhý den klid nenastane.

V 17:55 už stojím na místě srazu, je nás tu celkem dost a vypadá to, že nikdo nejde pozdě. Přesně v celou přichází důstojnice s přísným pohledem na tváři. Prohlíží si nás a ohrnuje nos. Co si jako sakra myslela, když nás volají takhle na poslední chvíli? Seznamuje nás se situací a odvádí nás směrem k bitevnímu poli. Čím jsme blíže, tím více slyšíme nářků a výstřelů, sem tam i výbuch nějaké nálože.

Dorážíme na naše shromaždiště v bitevních liniích, je tma a začíná být zima. Zničehonic se rozeznívá rádio a na vlnách hudby se trochu uvolňuje atmosféra. Důstojnice odchází, ale ještě předtím, než odejde, tak popíše okolí místa a varuje nás před minovým polem, ke kterému se za žádnou cenu nesmíme přiblížit. Vychrlila toho na nás moc, minimálně půlku jsem zapomněl, a jak tak sleduju ostatní, tak na tom nejsou o moc lépe. Po pěti minutách se z rádia ozývá hlas a hlásí pozici prvního zraněného, vysíláme tam tým s instrukcemi, aby zraněného ošetřili a dovedli do nedaleké nemocnice.

Takhle se to opakovalo celý večer, z rádia se ozýval ten prokletý hlas a sděloval nám pozice dalších zraněných. Na všechna místa jsem se nedostal, ale slyšel jsem, že se ostatní setkali s tepenným krvácením, sebevrahem nebo třeba vojáky, co ztratili morálku a chtěli utopit svůj žal v alkoholu. Ze začátku se to tak nezdálo, ale jak zraněných přibývalo, nám docházela energie a sami jsme začali trochu panikařit… na něco takového jsme asi nebyli ještě připraveni. Chvíli před půlnocí k nám přiběhl divně vypadající týpek, co mumlal něco o bombě na šachtě a že prý jakmile ošetříme všechny raněné, máme se za ním zastavit. Po tom, co odešel, se z rádia ozvalo ještě několik hlášení a pak zničehonic utichlo. Dostali jsme strach. Začali jsme hlídat své okolí a čekali útok nepřítele. Nic se ale nedělo. Vydali jsme se tak na dříve zmíněnou šachtu. Pobrali jsme vše, co jsme zvládli a raněné nechali v rukou lidí pracujících v nemocnici. Naše mise byla skoro u konce, jen vyjít ten obrovský kopec… tam čekal ten týpek s bombou, prý už dokonce zjistil kód, kterým ji lze deaktivovat, ale zabezpečení bomby je tak dobré, že nelze zadat pouze jednoduchý kód. Musí se k němu dojít matematickým vzorcem, výborně… několik hodin na nohou, totálně unaven, a ještě po mně chcete, abych tady počítal stupidní příklady?! Ještě, že je nás tu tolik… hledáme způsob, jak úkol dokončit, většina z nás je ale unavena a pracují už jen ti nejlepší, odpočet ukazuje posledních pět minut… napětí roste… sčítání není tak jednoduché, jak se zdá. Dáváme dohromady výsledný kód, z posledních sil ho zadáváme do systému a čekáme, co se stane. Nic. Odpočet stále běží. Vždyť jsme všechno udělali, co se děje? Zkoušíme to znova. Odpočet zhasl. Všem se neskutečně ulevilo, půlka týmu se z toho zhroutila, ale přežili jsme! Vracíme se na místo srazu, tam na nás čeká šéfová a děkuje za úspěšné splnění mise a nás konečně čeká zasloužený spánek.