Podrobnosti

Kategorie: Bílý vlk

Vytvořeno: 1. 4. 2006 2:00

Napsal Jaroslav Škoda (Jarry)

"Byla neděle, abych to drobet upřesnil, byla neděle ráno. Ten vlasatej týpek v kanadách kráčel tím nedělním ránem na plzeňským nádraží, na zádech bágl a vruce nes starý a vošoupaný bobi. Došel k vlaku kterej za chvíli vodjede směrem na Rudu. Vystoupal po železných schůdcích dovnitř. Zmizel mi z očí. Opatrně sem došel k tomu samímu vchodu a nastoupil taky. Prošel sem několik prázdnějších vagonů a pak ho zahlít. Seděl v plný štyřce vedle zarostlího maníka kterej vypadal jak dyby se vživotě nečesal. Naproti němu seděl mladík s pohledem tupím jak násada vot koštěte po boku s kudrnáčem kterej čuměl do mobilu. Sednul sem si kus vod nich a měl ho pěkně na vočích…"

"Byla tma. Nesnáším ty zatracený tunely. Konečně sme z něj vyjeli. Zas bylo světlo a já na něj zas viděl. Zrovna se zvedal a začal voblíkat. Konečně. Ta cesta vlakem byla hrozná. Samej lyžař a snovborďák a už mi pěkně štvali ty jejich keci vo sněhu a jak se těší až budou na kopci. Jo mimochodem – nesnáším sních. Ta bílá břečka je dobrá možná pro Rusáky ale já z toho mam akorát tak pořádnou chřipku. A voni vystupujou zrovna na Špičáku… skvělí. Vystoupil sem a sledoval co bude blonďatej vlasáč dělat. Stál v hloučku deseti bobařů čítající štyři holky a šest kluků. Natách si zelenou zmijovku a votplif si do kolejiště. Má fakt hroznej styl oblíkání, pomyslim si a nespouštím vodcházející skupinku z vočí. To zas bude den.

Proč zrovna já! To si snat ani nezasloužim. Čumět celej den na partu vysmátejch lidí jak si vozí zatky na bobech z kopce dolů. Ze začátku sem se vydal lanovkou za nima nahoru abych ho neztratil z vočí. Vyjeli nahoru, nasedli na ty jejich pekáče a frčeli dolů. Vážně zábava, a do toho ty lyžaří, fakt bezva. Sjel sem spátky lanovkou dolů a čekal u stánku z občerstvením, až se naskytne ta vhodná možnost abych moch provést to kůli čemu sem tady.

Sjeli to asi štyřikrát, a pak se zastavili v hloučku nedaleko mě takže jim bylo rozumět co říkaj. Začli se domlouvat že zajdou na jídlo a že se rozdělí na dvě skupiny, skvělí, doufam že z blonďákem jich pude co nejmíň abych to měl co nejsnazší. Už abych to měl za sebou a moh vypadnout.

Sleduju skupinu pěti lidí jak mizí v přiblblej hospodě hnet kousek vot sjezdovky myslim že tady to taky nevyjde. Ale co, do večera času dost a snat se ňáká ta příležitost naskytne. Druhá půlka jejich party vodešla někam opačným směrem a víc sem se vo ně nezajímal. Začíná mi bejt pěkná zima. Ach jo, jak já nesnáším zimu…

Konečně vylezli, že jim to ale trvalo. Z povzdálí sleduje jak se blíží. Zamířim spátky ke stánku a dam si čaj, aby sem se aspoň drobet zahřál. Z druhý strany už se vrací druhá půlka. Srotí se dohromady a zamíří rovnou do fronty na vlek. Ta se táhla kolem mě takže dyš procházejí vokolo zaslechnu jak se dohadujou že část jich chce zaject až úplně nahoru. Uvažuju že pojedu za nima a vyřídim to tam určitě tam bude daleko míň přiblblejch lyžařů než tady. Ne, nahoře taky ne, nestačil bych tam vocať vypadnout. Myslim že bude jiná dobrá příležitost. Třeba ve vlaku na hajzlu. Jo, trpělivost přeci přináší růže.

Konečně se voběvili na dohled na sjezdovce. Ty se fakt nedá přehlídnout doufam že už znovu nepojedou.

V tom vlaku z Plzně sem se splet. Jestli sem si myslel že to byla příšerná jízda tak sem nezažil tohle. Vlak narvanej k prasknutí, mačká se na mě přitloustlej běžkař a na hlavu mi kape voda z jeho běžek. Myslim že to bude zatraceně dlouhá cesta a myslim že ten plán s hajzlem nevyjde.

Je skvělí zas cítit ten svěží vzduch plzeňskýho nádraží. Je skoro šest a je tma, tim líp pro mě. Myslim že už brzy příde má chvíle, cítim to. Rty mi zvlnil nenápadnej úsměv a já vykročil do nádražní haly kam přetchvílí vodešel můj cíl.

Skoro sem je stratil je tady fakt dost lidí, ale zmijovku nosí málokdo. Vodcházeli k postranímu tunelu kterej vede na druhou a třetí kolej a pak se to stalo.

„Tak zdar lidi, já padam“. Podchodem se rozezněl cinkot přesek z rozvázaných kanad a ten kůli komu sem tady se oddělil vot ostatních a zamířil k dalšímu schodišti. V duchu sem se zaradoval a mí kroky zamířili za ozvěnou přesek. Fakt se vyplatilo počkat. Líp  to snat ani nemohlo dopadnout.

Zamířil do zadní části nádraží kudy se chtěl dostat nejspíš na tramvaj. Zrychlil sem krok abych ho dohnal. Dech se mi zrychlil a zavládlo ve mě vzrušení tak jako pokaždý. Je to nádhernej pocit, hradba stínů nás oba schovala před očima náhodných svědků. Skřípění kol brzdícího vlaku skreje případnej výkřik, geniální. Už sem kousek za nim a slyšim jak si pobroukává ňákou melodii. Na poslední chvíli sem zaváhal jestli mam použít nůž nebo pistoli. Nůž bude lepší. Ruka sevřela chladnou rukojeť nože a …"

P.S.: Nic není jak by se mohlo zdát. Zajímavě a originálně napsaná povídka inspirovaná výpravou R&R na hory (pro ty co to ještě nepochopili, celá akce je popsaná očima nájemného vraha, který je samozřejmně smyšlený)...

Redakce