Články

Výprava za historií

Dne 6. 10. 2018 se uskutečnila chlapecká oddílová výprava. Jméno výpravy bylo Za bunkry a vedl ji Martin a jako jeho pomocník jel Kubička. Sraz byl na vlakovém nádraží v Tlučné. Na nádraží byly každému rozdány suroviny a materiály pro výpravu. Vlakem jsme dojeli do Stříbra, zde jsme měli hodinu čas, tak jsme se koukli do centra na bunkr a najedli jsme se. Když přijel autobus, tak měl Bohouš již první konflikt, narazil se svou "Alicí" do nějakého pána a skoro jej uzemnil. Autobus zastavil v Trpístech a náš báječný pochod započal. Martin rozdal povely a hodil do davu mapu. Směr cesty začal vést Zedník, který měl mapu, a radil mu Bohouš. Nalezli jsme první bunkr a Martin nám sdělil, že si musíme zapsat souřadnice. Na začátku cesty bylo asi 6 bunkrů kousek od sebe, takže to nebylo tak strašné, ale to jsme nevěděli, co nastane potom… U šestého bunkru zvolil Martin „stopaře“ a jím byl Strig. Strig nás musel stopovat až na místo setkání a nesměli jsme jej vidět. Aby to neměl lehké, tak dostal každý z nás barevné šátky na různé části těla a ty měl Strig na místě srazu nahlásit Martinovi. Po cestě na místo setkání jsme shlédli dalších cca 5 bunkrů. U každého bunkru byla zastávka, a když jste poprosili Martina, tak vám o tom něco řekl. Poslední bunkr před místem srazu byl velice pěkně přestavěný, byl proveden ve stylu víkendového sídla. Na místě srazu jsme Striga neviděli, už jsme mysleli, že se vyplní Kubičkovy pesimistické věštby o tom, jak Strig zahynul a jak může sníst jeho přidělené potraviny. Strig na nás za chvíli zahoukal a prozradil nám svou pozici, seděl na kopci. Nastala cesta na Šipín, kde jsme měli obědvat a mít delší pauzu. Začalo být vidět, jak cesta všechny zmáhá a jak se kdo připravil na výlet, hlavně zavazadla. Bohouš se svou "Alicí", které začal přezdívat Mařena, vypadal, že se každou chvilku zaboří do země, ale také to mohlo být tím, že jeho Mařena vážila pomalu víc než on. Strig se svou taktickou vestou a sportovní taškou taky nevypadal, že je spokojen s výběrem zavazadla. Na Šipíně byla pauza. Bylo zajímavé mít oběd v pět hodin. Ze Šipína jsme sešli do údolí, kde se nacházely u potoka dva bunkry. Jeden docela pěkně zachovalý a druhý tak nějak jako ostatní. Zde přišla zrada. Celou cestu jsme mysleli, že místo táboření je pod Gutštejnem, ale povely od Martina byly jasné – jdeme na místo tábora u Rozněvic. Před námi byla stavba přístřešku. Měl to být přístřešek pro všechny, až na Kubičku, který nechtěl trávit noc s Bobry a Káňaty napěchovanými pikantním buřtgulášem a fazolemi. Přístřešek se povedl na výbornou, byl fakt úžasný. Zedník s Tomasem proklínali své pravé tvrdé kožené a nepříjemné kanady. Hodinu po postavení přístřešku přijel Kubajs s kotlíkem. A vaření započalo… Bobři do guláše naházeli co nejvíce chilli papriček a Káňata si uvařila svou porci fazolí na lihovém vařiči. Noc již v podvečer zaváněla. Nastal čas na Martinovu noční aktivitu. Každý byl povolán, aby našel baterkou barevné šátky na určitou vzdálenost. Všichni se na konci pochlubili, kolik jich kdo viděl. Ranní klepání do ešusu bylo slastné pro zmrzlé uši. Dostali jsme zadání „šifry“, kterou jsme rozlouskávali pěkně dlouho, nakonec s pár popostrčeními jsme ji zvládli. Šifra nás dovedla k odměně. Po dokončení zbylých povelů od Martina jsme, jak se patří, sklidili naše místo přespání a vydali se na cestu na autobus. Díky zkratkám jsme autobus stihli parádně. Do autobusu jsme naskákali a frčeli jsme do Stříbra. Cesta ubíhala rychle, protože se nás Martin s Kubičkou ptali na hodnocení. Ale… náš autobusový řidič hornomaďarského nářečí omylem najel před nádražím do patníku a nezapomněl to velice slušně okomentovat, citovat nemohu. Vlak jsme stihli a spokojeně jsme dorazili do Tlučné. Tento krásný víkend se nám zaryje do paměti a budeme na něj vzpomínat dlouhou dobu.

Fotogalerie: Výprava za historií